Report z MJ Colea od FlyboyEdy

Poslední dobou si fanoušci stylu uk garage rozhodně nemohou stěžovat na nedostatek zajímavých hudebních akcí. Ještě jsme ani nevychladli z maximálně povedené a především velmi inspirující Sambuccy a už nás tento pátek v pražském klubu Radost FX čekala další a dle mého názoru zcela zásadní hudební událost v podobě Matthew Jamese Colemana, jehož celý hudební svět zná spíše pod uměleckým pseudonymem MJ Cole. Vynikající producent, velmi zábavný DJ a takřka geniální remixér však na rozdíl od své poslední silvestrovské návštěvy nepřijel sám. Doprovodil ho nejenom MC, ale především jeho dvorní vokalistka Elizabeth Troy, která na živo představuje snad to úplně nej, co může urban music nabídnout. Aby toho nebylo málo, podpořeni spoustou MC´s nám k poslechu a tanci zahráli také Béla En a Kuba Soulcheck.

V oblasti urban music se toho za poslední dobu stalo opravdu mnoho. Vedle komerčněji zaměřeného r´n´b, hip hopu a přemýšlivého dubstepu zaznamenal obrovský boom (zejména v UK) o poznání syrovější grime a v USA pak Lil´Jonovsky uřvaný crunk. Ze spousty MC´s a producentů těchto stylů se staly hvězdy, zatímco samotné škatulce uk garage dominovala spíše rovnější podoba tohoto stylu zvaná four to the floor. O to víc jsem byl zvědav, copak si pro nás Matt přichystal pro tentokrát.

O úvodní část večera se již klasicky postaral Béla En. Velkou podporou mu byli vokalistka Sonya Surprise a MC Alx, kteří coby duo působí hodně přirozeně, sehraně, energicky a hlavně zábavně. Sonyu nám bohužel po chvíli odvedl DJ Neo, což vyústilo v trochu rozpačitý výsledek v druhé polovině Bélova setu. Ne, že by měl Béla vysloveně špatný den, ale i přes slušně zaplněný parket jsem se nemohl ubránit dojmu, že jeho výběr desek v kombinaci s přemírou MC´s nefunguje tak, jak by měl anebo spíše mohl. Možná si měl Béla lépe pohlídat hyperaktivní partu MC´s (Alx, Mikatchou, Heart, pan neznámý a vokalistka Akea), protože spousta úžasných garážových momentů obsažených v Bélových deskách se v té záplavě slov, rýmů a chvílemi bohužel i špatném zvuku v klubu prostě ztratila. MC´s byli toho večera střídavě více í méně zábavní, každopádně jich bylo moc! Béla se po hudební stránce pohyboval mimo jiné v oblasti four to the floor (v tomto směru mě pokaždé velmi potěší Busta Rhymes - WooHaa ve Wideboys 4x4 mixu), zazněly však i temnější a výraznou basovou linkou k zvuku underground garage inklinující desky. Maestro se nebál ani "klacků v kýblu", a tak při následném předávání štafety směr MJ Cole už bylo tancechtivé publikům slušně rozdováděné.

Když se konečně na pódiu objevil MJ Cole v stylovém tričku propagujícím jeho vlastní label Prolific, nastala obvyklá reakce hodná příchodu velké hvězdy. Jako by někdo mávnul kouzelnou hůlkou, atmosféra se okamžitě zlepšila minimálně o 50 procent a nepřestala gradovat během celého Mattova vystoupení. Každý jako by chtěl být v centru dění a nasát do sebe trochu té pozitivní energie sálající z odehraných desek. A tak se z míst kolem pódia stalo přelidněné epicentrum tance a radosti. MJ Cole byl doprovázen svým vlastním MCím, který ctil krédo, že méně je někdy více a my si tak nerušeně užívali jeho výborné desky nesoucí se převážně v rytmu four to the floor. Ten byl ostatně Mattovi vždycky hodně blízký. Že ale MJ Cole umí publikum také pěkně sesekat, dokázal i několika hutnými underground garage deskami, kdy jsem si opravdu liboval. Během Mattova vystoupení jsme měli možnost slyšet nejenom skladby pocházející z jeho vlastní produkce (Wondering Why či Ruff Like Me z poslední desky Cut To The Chase), ale i vychutnali jsme si i jeho skvostné remixy třeba pro De la Soul (All Good) či Bran Van 3000 (Astounded) a mnoho dalších. Jestli se nepletu, tak právě při skladbě Bran Van 3000 - Astounded vtrhla na pódium Elizabeth Troy a doslova ovládla celý klub!

Svým osobním kouzlem a nádherným hlasem si okamžitě získala rozjeté publikum a strhujícím způsobem zapěla několik skladeb z Mattova staršího a bezesporu kultovního alba Sincere (Sincere, Tired Games a Hold On To Me). Poté, co jsme společně prožili stav blízký extázi, se Elizabeth odporoučela a Matt pokračoval ve velmi příjemném setu, který okořenil i jednou ploužáko-oplodňovací bombou There's Nothing Like This od Omara z roku 1991. To však nebylo vše! Kdo si počká, ten se dočká, a tak se  toho večera Elizabeth na pódiu zjevila ještě jednou. Tentokrát zazpívala Crazy Love plus nějaké bonusy a totálně dodělala všechny přítomné. Luxus, nádhera a dokonalost, tak by se dalo popsat každé vystoupení Elizabeth Troy, jehož jsem zatím byl svědkem. MJ Cole pak za mírné výpomoci MC´s s přehledem a elegancí sobě vlastní dokončil svůj set a parket poté pro zbytek noci zůstal v plné režii Kuby Soulchecka.
Ten svůj set pojal v rytmech house music, jak on to velmi dobře umí, takže sexy a zvesela. Možná by této party k ránu prospělo něco více urban, možná taky ne. Možná byl právě house ten správný styl k oživení v tu dobu již značně znaveného publika, což se Kubovi povedlo.

Z počátečních mírných rozpaků se nakonec vyklubala skvělá party se vším, co k tomu patří. Bavící se lidé, exhibiční lesbické hrátky několika alkoholem posilněných dívek, jejichž upřímnost byla stejně důvěryhodná jako daňové přiznání Stanislava Grosse a hlavně spousta úžasné muziky! Ani nevím jak, najednou bylo 5 hodin ráno a já se zodpovědně vydal směrem k domovu. S horečkami teď v posteli vzpomínám na páteční večer v Radosti a pevně věřím, že nebude trvat dlouho a tahle moc sympatická dvojice nás do Prahy opět přijede hudebně obšťastnit.

PS: MJ Cole a Elizabeth u mě zabodovali ještě jednou věcí! I přes zjevné vyčerpání poklábosili a následně se s obdivuhodnou trpělivostí nechali fotit se společensky unavenými až zmaštěnými fanoušky, což taky není úplná samozřejmost, takže díky!