Report z Citadely od Čéši

Celý den chumelilo, seděl jsem v práci a viděl z okna, jak od rána padají sněhové vločky a tvoří stále vyšší a vyšší bílý závoj pokrývající vše v okolí. Odešel jsem po čtvrté hodině odpolední směr Hlavní nádraží a v duchu si říkal, jak prozíravá a šťastná byla volba vlakového spojení do města Brna. Přijeli jsme přesně a odebrali se ještě na doplnění sil do nedaleké restaurace, ležící od Boby Centra, co by kamenem dohodil...

Odložil jsem si věci do šatny, procházel chodbičkou a stoupal po schodech. Chvilka napětí a už jsem stál tam nahoře, nahoře, odkud je tak krásný výhled na ten "kotel". Kotel to sice ještě prozatím úplně nebyl, ale v Brně se situace mění z minuty na minutu a opravdu tu není nutné čekat na dvanáctou hodinu, jako v Praze, než se všichni ráčí dostavit k poslechu a tanci. Na hlavním pódiu pomalu končila DJane Sonja, slyšel jsem sice bohužel pouze poslední valivý track, ale její úsměv, ten milý a skromný úsměv, dával znát, že se jí hraní a celkový výstup na Citadele dozajista líbil, snad se tedy nepletu a užila si to...

Touster Production presents:

A byl tam - DJ Subgate! Mlha, stoupající za jeho zády, mu snad dodávala kuráže... Byl poněkud nervózní jak se mi svěřil, ale při spuštění přehrávače a rozvibrování membrán reprobeden z něho všechny obavy spadly jako šaty ze spoře oděné dívky tančící ve větru a dešti... Jeho první track byl tak krásně bublající a basou podporovaný - 2000 And One – "Tropical Melons" a stejně jak lahodně, jak zní tento track, tak se vyvíjel celý set v jeho podání. Ondra hraje bez chyby a není jediného zaváhání. Každý jeho track následuje tak, jak si žádá situace a těla tanečníků - má to gradace, má to vývoj a vše směřuje k jedinému cíli. Roztančit, udržet v pohybu a usmívat se. Ruce nad hlavu dalo celé Boby, když zněla starší věc od Mory Kante - "Yeke Yeke", kterou doplnila i perfektně promyšlená práce osvětlovačů, jíž rozzářili celé Boby záblesky všech reflektorů. Výbuch, gejzír rukou nad hlavou, jekot, pískot... Stál jsem u zábradlí, tančil, otáčel se čelem k davu, usmíval se a byl tak rád za tuhle atmosféru už v těchto brzkých hodinách! Na Ondru nahlížím možná zaujatě, o to však přísněji. Znám ho dlouho, slýchávám často, vím, kdy to stojí za hodně a kdy za míň a tady to stálo opravdu za MOC! Skvělý začátek...

Musím také velmi vyzdvihnout zvukovou aparaturu v Boby. Už dávno pryč jsou doby, kdy byl permanentně chrastící zvuk podporován jen pár externími basáky po stranách. Nyní bylo vše tak profesionálně a perfektně připraveno tak, že vámi donekonečna omílané zahraničí jste měli přímo pod nosem. Stage o třech stanovištích, nachystána tak, aby přechody DJs nebyly nikdy narušeny zapojováním či vypojováním, kde DJs hrající live měli stanoviště vlevo, DJs hrající normálně vpravo a orchestr Anthonyho Rothera uprostřed. Jak málo stačí k naprosté dokonalosti a spokojenosti na všech stranách...



Paolo Alberto Lodde alias Dusty Kid

Tento malý Ital, s vzezřením žáka základní  školy, jenž vydává tracky, které berou dech, jenž umí svá vystoupení prožívat a dávat do nich stejnou energii, jako my dáváme do tance, to je Dusty Kid. Jeho nejdelší track "The Hug", o délce skoro čtvrt hodiny, doporučuji k poslechu! Jeho hraní live na Citadele bylo nepopsatelné. Mělo pozvolnější vývoj a nemělo tolik silných momentů, protože ten moment byl jedna velká síla od začátku do konce. Valivá smyčka ženoucí se skrze dav dál a dál. Vrnivé basy, jež vaším tělem prostupovaly jako elektrony a rozvibrovaly každý vlas, každý chlup na těle. Dokonalá souhra všeho co na párty má být. Já opravdu nemám více slov k popsání toho, co se dělo za tu dobu jeho hraní - protancoval jsem ji a utekla tak rychle. Nechodil jsem nikam jinam než pro pití a na WC - dnes nebylo ani proč někam jít... Podívat se jinam? Proč?! Vždyť se tu odehrávaly ty nejlepší momenty, co jsem prozatím slyšel...

Itálie má stále co nabídnout!

Dalším vystupujícím byl Uto Karem. Druhý z italské  stáje a jak vidno, Italové dělají dobře nejen supersportovní vozy, ale i elektronickou hudbu a stále se objevují skvělí producenti a DJs. Uto Karem, jméno, které mi neříkalo zhola nic, a jak tomu tak bývá, nadchnul mě nejvíc! Uto sice s velmi chladným postojem, co se týče komunikace s publikem, ale s o to více silnějším prožitkem skrze hudbu. Když jsem tam tak tančil a koukal na něj, připoměl mi, ne zvukově, ale osobnostně Surgeona. Stojící pán, silně zabrán do svého světa a produkující něco, co nám má dát mnohem více než jen poslech hudby. Má nám to dát fyziologický prožitek... Má nás to posunout ve vnímání reality a oprostit nás od všech problémů. Uto Karem nám předvedl, zač je toho moderní techno.



Přesně takové, po jakém toužili všichni ti, kteří stále říkali, jak se tu vozí ohraná jména a jak to tu nikam nevede. No a podívejte - Boby bylo zaplněno nádherně, lidé se bavili, tančili a užívali si to - chápali tu hudbu, vstřebávali prožitky a byli tam. Dá se to udělat dobře, dá, a jak vidno, stále to má cenu! Zpestřením setu Uto Karema byla neplánovaná live performace, kterou předvedl DJ Subgate, když nečekaně a mrštně vylezl na opačný stůl a jal se hecovat publikum. Svým specifickým tancem s využitím hypermobilních rukou, které jsou schopny se svým výklonem a záklonem vzad posunout do vzdálenosti, jež šlachy dovolí snad jen hadím ženám... Krásné, děkujeme! :)

Orchestr o jednom muži...

Tak a nastal pomyslný vrchol večera. Za své mašinky se postavil matador - Anthony Rother. Tento německý producent, jenž si své vystoupení sám režíruje a oplývá i nezaměnitelným hlasem, kterým si své tracky zpestřuje. Anthony Rother na svých mašinkách kouzlil naprostou elektronickou symfonii - orchestr o jednom muži, jeden dirignet, jeden umělec. Bylo to plné syntezátorů, basů, hlasů a občas použil i megafon. Anthony Rother se zařadil na vrchol večírku a jeho dílo ukázalo, že hudba se prostě tvoří a vzniká právě tak, jak to onen člověk cítí. Bylo nejen úchvatné na to vše hledět, bylo i potěšením na to tancovat. Pro mě to bylo opravdu silné, stejně tak, jako když jsem prvně viděl live Laurenta Garniera. I když hudebně je to od sebe poněkud vzdálenější, ten přínos, ten dojem to mělo stejný... Co víc k tomu říci? Nemám slov! Tohle se těžko popisuje do řádků písmenky. Tohle je potřeba zažít a proto litujte, že nechodíte na takové mejdany, tohle nikdy v rádiu neuslyšíte, litujte, že neprozřetelně mrháte časem někde jinde, někde, kde vám za noc hrají 5x stále to samé dokola. Tohle tu už zase jen tak neuslyšíte...

Johannes Johannes Johannes...

Sílu jsem prozatím ještě nějakou měl, nevzdával se, protože mě čekalo ještě pár hodin tance, nebo bych si to alespoň přál. Live act, v pořadí již třetí tuto noc, od pana Johannese Heila. Víte, není snadné pro vás přinést report z akcí, kde se hraje elektronická hudba, není lehké přenést na papír ty pocity a neustále se opakovat, to také nechci... Johannes Heil byl pro mě tuto noc ale s Uto Karemem to nejlepší, co jsem za posledních několik týdnů slyšel. Opravdu moc dobré! Oni dva tomu dali tuto noc strašnou šťávu, pobavili a roztančili všechny. Johannes i přes ranní čas měl stále plný parket a já vydržel tančit opět celý jeho set. Líbilo se mi i to, jak například právě zmiňovaný Uto Karem neodešel po hraní pryč. Zůstal na pódiu a tančil, tančil tam s ostatními a bavil se. I Anthony Rother tam byl snad do konce jeho setu. Bylo vidět, že se jim mejdan líbil a i ta amtosféra stála za to, aby se zdrželi. To potěší! Vidíte, že ti co vás přijeli bavit, pobavili i sebe a to je krásné. :)

Už jsem opravdu nemohl, sužovalo mě teplo, spocený jsem byl jak vrata od chlíva... Už teď jsem věděl, že si doma horkotěžko sundám spodní prádlo, jak na mě bylo přisáté. Ale o tom to je, takhle to má vypadat! Fyzická vyčerpanost, totální naplnění endorfiny, spokojenost a radost. Jinak to ani nemá smysl. Pokoušel jsem se a už jen silou vůle poslouchal a dotancovával na Anju Schneider. Tato dáma byla na ráno skvělá volba. Hrála svižný dupavý sound. Tak akorát na vytancování posledních zbytků sil a pak už jen jít v poklidu do šatny pro bundu. Loučil jsem se se všemi spolutanečníky v první řadě. Zdravil spolutanečnice, jež rozparádily všechny v okolí, a vláčným krokem odcházel s posledním melancholickým pohledem na Bobíčko...

Co říci závěrem? Dostali jsme to, co tu snad všichni pořád chtěli. TOP jména, skvělou hudbu, neskutečný zážitek a parádní zázemí. Vše fungovalo skvěle, bary byly v pohodě a záchody se také daly ustát. Jen ten ranní kolaps muže uprostřed davu nebyl nic příjemného a proto, dávejte na sebe lidi větší pozor! Užívejte si čehokoliv, pijte cokoliv, ale s mírou. Zdraví se na ulici neválí, nedá se sebrat, nedá se koupit v obchodě. Doufám tedy, že zdravotníci mu zdárně a rychle pomohli a nejednalo se o nic vážného, snad jen přehřátí organismu či dehydrataci... Pokud máte cokoli na srdci, poznámku či připomínku, nestydťe se a pod článek napište své emoce, zážitky, podněty či jen vzkaz. :) A choďte na kvalitní mejdany, voďte kamarády, přítelkyně, kluky a holky nebo klidně i mámu s tátou, nechť vidí, že se umíme bavit a tančit na opravdu skvělou muziku...

Hezký konec zimy přeje

čéša

foto: CoreFoto