Report z koncertu Imogen Heap od Myclicka

S kytarou to umí taky, ale ani elektriky se nebojí!

Nemohu za to, prostě je to holý fakt... Ženský hlas mě zahřeje víc než tři péřovky přes sebe! A možná právě proto, že není tolik těžký a na rozdíl od toho chomáče peří umí být taky pěkně vzrušující. To samozřejmě jenom tehdy, když jeho majitelka není pouhou uječenou hysterkou či jí v hrdle nepřede až příliš monotónní kolovrátek. V případě Imogen Heap měla matička příroda velmi nadělovací náladu a můžeme se jen podivovat nad tím, proč na sebe ještě nestrhla takovou pozornost, aby i u nás po vzoru všech těch pop hvězdiček plnila obrovské haly. Navíc vybavena jménem takovým, že si ho už na druhý pokus zapamatujete. Možná proto, že to, co tak osobitě prezentuje, jednoduše není pop. :) Ale co to tedy vlastně je? Čímpak ona je? Písničkářkou! S tím populárním přívlastkem moderní či novodobá. Nepotkáte ji totiž na židličce s kytarou na klíně, tak jako to dělávají její zkušenější kolegyně Suzanne Vega či třeba Tracy Chapman. To ne, je nesmírně technicky založená a určitě si už odmala hrála víc s autíčky než s panenkami, což mělo za následek, že dneska s pomocí moderní techniky zvládá obsluhovat hned několik nástrojů zároveň... Takový Matthew Herbert v sukních včetně jeho touhy po experimentování, dalo by se říci.



Vánoce v březnu?

Krutou pravdu jsem se však dozvěděl, když jsem v úterý kolem deváté dorazil na místo činu do Divadla Archa – Dusilku už nestihnu a zbývají mi už jen ty oči pro pláč. Také ona má hlas potažený sametem, ale cíleně její koncerty nevyhledávám – teď nějak byla příležitost a já si ji takhle nechal proklouznout mezi prsty. :( Pořadatel totiž překvapivě už u vchodu informoval prostřednictvím rozlepených á čtyřek, v kolik hodin se jednotliví protagonisté objeví na pódiu a rozhodně nelhal... Před námi se teď nacházelo obrovské množství známých instrumentů i neznámých rekvizit, tou největší a nepřehlédnutelnou byl bezpochyby bílý košatý strom z umělé hmoty, po němž byla po vzoru stromků vánočních přetažena síť s maličkými žárovičkami a zároveň navěšeny netradiční ozdoby, jako třeba velký gong, hned několik zvonečků pospolu a jakási dlouhá pružina. Vánoce v březnu? Proč ne, tím největším dárečkem je přeci ona a čas rozbalování právě nastal. Hodinky ukazují 21:20 a pět minut zpoždění oproti původní dohodě se samozřejmě toleruje. Vřelý výskot a tleskání mířilo k ní, ona popošla blíže ke svým českým fanouškům, kterých rozhodně nebylo málo, ale rezervy by se tu našly a ze sebe vypustila nikoli zpěv, ale zatím pouze mluvené slovo.



"MI-LU-JU-TĚ!"

V tu chvíli bylo přirovnání k panu Herbertovi předčasné, ale Woody Allen vám v mysli vytanul okamžitě. Úplně stejně brebentivá, úplně stejně roztržitá, chvíli na místě nepostála, což ovšem na publikum báječně fungovalo. Rozhodně pobavila a každý se od srdce zasmál... Ovšem také velmi zvídavou byla a ze všeho nejvíc ji teď zajímalo nějaké to české slovíčko. "Miluju tě!" si asi pětkrát šestkrát vyzkoušela, než ho řekla bez zadrhnutí a její největší ctitel tohle krásné slovní spojení za ní ještě několikrát přes hlavu ostatních v průběhu koncertu poslal. :) Teď jsme však naše roztažená ústa vrátili do normálu a už ani nemukli. Koncentrovala se, no konečně! Náhle začala vzrušeně dýchat a už jakýmsi kouzlem, to když se dotkla elektronických přístrojů, z pouhého lidského dechu vyrobila rytmickou složku svého intra... Další v pořadí - na Wilsonicu se s tímhle nahráváním a následným loopováním blýsknul Trouble Over Tokyo, před pár měsící na Flédě v rámci New! New! zase Guido Möbius. Někdo si své oslavně přijímané singly šetří na dobu, až koncert nabere grády, jiný s tím aktuálním začne okamžitě a minuty nadcházející si tak dopředu pojistí... "Bodies disengaged, our mouths are fleshing over. It´s just an echo game, irises retreating to ovals of white..." ten nádherný úvod First Train Home z její nejnovější desky Ellipse teď díky báječnému zvuku zalil každý centimetr tohoto sálu.



To se jí to zpívá, když se zabalí do mikrofonů!

Názorně na tomhle příkladu dokázala, že není na světě příliš vokalistů, kterým by prošlo tohle milé přeskakování hlasu, které je v jejím případě tak cílené a zároveň působivé. To, co by od jiného tahalo za uši, z toho si ona udělala přednost, jež je stále tak vděčně přijímána! Nádhera a ještě lepší verze než na desce s mnoha studiovými kouzly v záloze. Ale jak to, že to všechno tak skvěle zní? Tolik čistě s tak působivou ozvěnou? Tajemství nám, jako ne úplně každý iluzionista, sama odhalila... Náhle pozvedla své dlouhé štíhlé ruce a všem bylo jasno – jako háďata se jí po nich zespodu vinuly šňůry přichycené izolepou, které přiváděly šťávu do maličkých mikrofonů přiložených na tepnách. Díky tomu snímala všechny ty ruchy kolem sebe, díky tomu také tak ošklivě při skladbě Swoon zaskřípala na drátěnou klícku, když po ní přejela smyčcem, až ti v prvních řadách vyjekli. :) Na rozdíl od statických vokalistů, které na hodinu a půl od mikrofonního stojanu prostě neodtrhnete, ona po pódiu nachodila už teď několik desítek prvních jarních kilometrů.



Lev Sergejevič Těrmen by z ní měl radost!

Stále brala do rukou další předměty, stále si jejich vydané zvuky házela do doprovodných smyček a velmi ráda usedala k průhlednému piánu. No, k piánu... Pěkné na pohled, ale co se funkčnosti týká, byla to vedle stromu pouze další z hezkých dekorací. Všechny ty tóny totiž nevznikaly klasicky úderem dřevěných kladívek na natažené a chvějící se struny, vše tu obstarávala elektronika uschovaná v tom šedém umělohmotném syntezátoru. Vadilo to však někomu? Ukažte mi ho! :) Zážitek z toho dokonalého přednesu to nikterak nemohlo ovlivnit a ještě něčím tahle dekorace zajímavou byla. Držák tohoto křídla také v jedné ze skladeb simuloval stařičký theremin, na němž si tolik ulítl i Jean Michel Jarre. Pomocí natažených prstů, které k němu teď přibližovala, opět jako zkušený technik měnila výšku i sílu chvějícího se tónu. Co se spolupráce s naším publikem týče, nezůstalo to jen u "Miluju tě," které si už za pár hodin stejně pamatovat nebude, ty další úkoly mu rozdala v druhé polovině tohoto vystoupení. A to i přesto, že už své tři pomocníky včetně kytaristy, který si tak krkolomně říká Back Ted N-Ted, měla po své levici. Potřebovala zkrátka pomoci ještě trochu.



Když si multiinstrumentalistka přiveze multiinstrumentalisty, co je to?

Sál si obdobně jako tenkrát zmíněný Matthew Herbert  v Lucerna Music Baru rozdělila na třetiny, každé z nich o něco výše či níže předzpívala svou představu o "Just For Now" s důrazem na poslední slůvko a pak už jen při stejnojmenné písni sklízela ovoce... Stačilo ukázat na konkrétní pruh na poměrně nahuštěném parketu a on překvapivě spustil. A věrně! Poslechli ji a nejen z téhle spolupráce na nejvyšší úrovni měl teď člověk husinu po celém těle. Na slovo ji ovšem poslouchali i tři doprovodní muzikanti a zdá se, že si vybrala ty nejlepší, co byli tehdy k dostání. Rozhodně se při kočování po světě ušetřilo za letenky, protože jak křehká blondýnka, která zvládala hrát na housle, s plnou parádou na bicí i zvonkohru, tak i oba pánové, se u toho množství nástrojů průběžně prostřídávali. Právě s nimi si mohla dovolit vystřihnout i tu velmi náročnou a zároveň tolik rozpustilou kompozici Swoon, v níž se dostalo i na gumovou pískací hračku pro mrňata. Jako když by spolu hráli na babu – tady byl pohyb od nástroje k nástroji zcela nezbytný. A ten aplaus silný a dlouhý právem! Pro závěrečné minuty si pak Imogen vybrala legrácku v podobě skladby Tidal.



Na jak dlouho si s ní asi zahrajeme Hide And Seek?!

Bílé klávesy s dlouhým kytarovým krkem, které by jí i Míša Davidů záviděl, pověsila na krk, nasadila si černé brýle a vzala to pěkně od podlahy. Nechybělo ani drsné rockerské gesto na konec, s nímž se rozloučila, aby zmizela s celým ansámblem v zákulisí... Povedlo se, ovšem zpátky už se vrátila sama. Zvukař jí znovu pomohl do té bílé hračky a ona teď téměř acappella jen s dlouhými podpůrnými syntetickými tóny nádherně vyzpívala přídavek v podobě Hide And Seek. Nikdo ani nedutal, každý moc dobře věděl, že čas už se chýlí a do další desky a případného repete je zatraceně daleko... Strom teď zásluhou velmi citlivého osvětlovače získal úplně jiné roční období, tak ještě The Moment I Said It a můžeme jen vzpomínat na to, jak krásné to bylo a jak talentovaná tahle mladá dáma je. Přejme si, ať nám i nadále dělá jen samou radost a tak něžně hladí. Alespoň na tu dálku...

Video: Imogen Heap – Hide And Seek (live @ Divadlo Archa)


foto: Petr Klapper petr@petrklapper.com a Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz
Kompletní fotoreporty naleznete zde a zde.
video: TTR11111