Report z koncertu Rachida Tahy od Myclicka

Fronta na kulturu? V Lucerna Music Baru už zase!

Docela by mě zajímalo, jak se v té dnešní pohnuté době známému zpěvákovi malého vzrůstu s havraními vlasy, pověstnou skobou místo nosu a tak trochu jinou barvou pleti po světě cestuje... Kolikrát už asi jeho charismatický kytarista musel své pouzdro otevřít a dokazovat, že jeho posláním je hrát muziku, kterou má rád a ne si za dlouhých zimních večerů na frekventovaných místech dohromady skládat samopal. Ty předčasné soudy, ty cejchy, kterých už se prostě nezbavíte... :( Tím velmi frekventovaným místem byl ve středu ve tři čtvrtě na devět také pražský Lucerna Music Bar. Vůbec nic překvapivého! Sem se vozí dobrá jména a na ta se také chodí v hojném počtu. A protože se chodí, tak se sem logicky vozí další – známá rovnice, která tak spolehlivě funguje. Takže do lidského hroznu před vchodem a hned po odbavení trhači lístků se disciplinovaně zařadit do fronty, která se vinula po schodišti vzhůru. S tou disciplínou to však nebylo tak horké. Někdo zamířil rovnou na levý balkón na své místo k sezení, jiný se za příslušný obnos stal Velmi Interesantní Persónou a utíkal bez čekání na ten balkón pravý.

Za pouhých jedenáct stovek tím nejdůležitějším z nejdůležitějších!

Ano, pořadatelská agentura Move Association to zkrátka zkusila – tam, kde obvykle postává obyčejný smrtelník, tam se nyní nacházeli pouze ti, kteří měli přebytečných jedenáct stovek a populární Alžířan byl pro ně až příliš velkým lákadlem! A ti se teď mohli vážně cítit jako skuteční králové na vyvýšeném trůnu – tady dole se zabírala poslední místa a neobešlo se to bez šlapání po nohách nechtěných sousedů, polévání drinky spolu s ostrými šťouchanci od loktů. Hustota na metr čtvereční značná, naštěstí se jedná pouze o přechodné bydliště a tak je na místě zatnutí zubů - snad za to bude ten koncert stát... Už dávno mohl v plen vykřiknout s tím svým akcentem "Bonjourrr!" a přítomnost zvukaře za tím parádním pultem svědčila o tom, že se k tomu již brzy schyluje. Prozatím do sálu burácela muzika, která měla k té Rachidově poměrně daleko, avšak nepůsobila nikterak rušivě a jen stále zvyšovala napětí. Po každé ze skladeb, která právě dohrála, se tak publikum do ticha dožadovalo vzrušenými výkřiky jeho přítomnosti... Tak ještě ne, ještě je chvíli podusil a až ve čtvrt na deset se těch šest postav za bouřlivých ovací objevilo na pódiu. Pár vzdušných polibků, mávání rukama a muzikanti si zabrali svá místa, s nimiž se během zvukovky už dostatečně seznámili.

Rachid Taha: "Nenatáčejte mě, ale do telefonu vám klidně budu pózovat!"

Zatímco my jsme měli ve výběru hlavního hrdiny jasno, on sám z těch pěti už od začátku zvýhodňoval "svého" bubeníka. Stále na něho upozorňoval, stále s ním vtipkoval, dobře naložený byl ovšem i postarší klávesák. Prsty zabořené do svých mašinek, na tváři nekonečný úsměv od ucha k uchu... Inu měl k němu důvod. Mistr byl totiž zábavný už od prvních okamžiků – jako by to démonické vzezření podpořené černým sáčkem a rudou košilí bylo jen maskou, která se nedá odpárat. Hýřil vtípky, laškoval s diváky a přestože tu bylo po celém klubu včetně odposlechů rozlepeno hned několik á čtyřek o zákazu pořizování audio i video záznamů, ochotně teď pózoval před telefony a vážné výrazy střídaly šibalské pohledy – čertík každým coulem. Ale se zlatem v hrdle! Hakim Hamadouche, muž s kloboukem na pravoboku, teď vzal do rukou svůj baculatý nástroj, který se jmenuje mandolute a chlubí se světu hned deseti strunami, a karty byly odkryty – bubínky, struny a ten jeho specifický hlas. To budou základní kameny koncertu, když připočítáme i holohlavého basáka v zadní části pódia a onoho charismatického chlapíka s elektrikou. Začali tak nenápadně, nezáživně, utahaně a potichu, až jsem zalitoval, proč jsem si plány pro středeční večer více nerozmyslel. Naštěstí klasický klid před bouří, nic jiného!

Osvěžující sprcha v únoru?! Proč ne...

Na atmosféře se teprve začínalo pracovat, ovšem on měl zvláštní dar, kterak ji pozvednout směrem vzhůru. Skutečný showman! Jazyk mezi zuby bůhvíproč vyplazoval tak často jako Afrika Islam, ke každému z těch dole se tísnících promlouval či na něho alespoň dělal posunky, svou bujnou kštici také pravidelně zaléval půllitrovkou vody, aby pak zbytek rozprskl do hlediště a plastovou láhev připojil jako bonus a s každým dalším odehraným kusem se rozpaloval více a více. Okamžitě bylo jasné, proč byl pro něho bicák tak důležitým... Pravda, co se týče přesnosti úderů, tam to maličko skřípalo, ale razance s níž bicím domlouval plus bláznivé kombinace jeho úderů, vše vyvažovaly. Teď nadskakoval za svými škopky, v euforii si často stoupal a k zaměstnaným pažím občas dostal i dva příruční pomocníky s příručními bubínky. Teď už ve strnulém postoji vydržel opravdu jen ten největší silák a on nás měl pevně v hrsti! Na chvilku Rachid uvolnil klima, když pózoval s cigaretou v nose, pobavil i tím, když prohlásil, že Elvis Presley, k němuž už po léta tak obdivně vzhlíží, pocházel stejně jako on z Alžíru. :) Kdo by to byl řekl, holt pravda občas vyplouvá na povrch s pěkným zpožděním...

Šest chlapů a jedno goučko!

Jeho parťáci ho v těch táhlých zpěvech nenechali samotného, slušelo jim to hlavně v refrénech a ani ti dole, co měli jeho alba dostatečně naposlouchaná, neodolali... Pak už mu jen stačilo v pravidelných intervalech pozvednout ruce a krátce zatleskat a ti rytmičtěji založení to zvládli také - věru kouzelná iluze arabské říše. Právě v tomhle okamžiku jsem si však uvědomil, že tu organizátoři poněkud zapomněli k onomu vysokému stropu vystavět minaret, z něhož by nějaký muezzin svolával k modlitbám a také jak moc mezi těmi všemi chlapáky chybí břišní Go-Go tanečnice. Náhoda tomu chtěla... Přestože byl tenhle koncert věnován především ještě stále probíhajícím oslavám z vydání toho loňského alba, vzpomínalo se také na materiál alžírským pískem už lehce zaprášený - třeba skladbu Ya Rayah. Muzikanti se zvolna pustili do jejího přednesu, ten nejdůležitější z nich popošel ke hraně pódia a náhle se to stalo... Chytil jednu z rozparáděných slečen za ruku a pomohl jí nahoru, o chviličku později si sáhl ještě pro muže na druhé straně a tak jsme to měli kompletní. Dáma se pro dnešní večer vyzbrojila i těmi blyštivými ozdobami kolem pasu, vrtět pánví uměla vážně přepychově a ani ten drobný chlapík nebyl žádné dřevo.

22:30. Uvolněte se prosím, hypnóza začíná!

Nejvíc se nám tahle parta uvolnila při přezpívání titulní věci z nového alba. Vždyť tohle už bylo normální country někam k táboráku, to mělo s arabskou kulturou pramálo společného, ale tím lépe, alespoň to bude dneska pestré... Bylo! Chybějící trumpetky s dusítkem ve skladbě It´s An Arabian Song vysmátý klávesák hbitě nahradil záznamem a ty největší perly si logicky poschovávali hlavně pro druhou polovinu tohoto živáku. To už bylo pro změnu notně uvolněné publikum, díky hře Škatulata, hejbejte se! se tu dokonce vytvořilo i více místa a na něm si teď každý mohl prožít ony hypnotické opusy, které dosahovaly se všemi těmi přídavky až desetiminutových délek. Teprve nyní získala tahle show ten tribalový nádech, který už staří šamani používali pro hypnózu úplně všeho v dosahu. Tu si někdo z nich vystřihl sólo, tu po vygradování společně zopakovali nosné téma jednotlivých skladeb. Kvílející kytara teď na parádním zvuku s dynamikou bicích v zádech odváděla všechny vaše myšlenky na nějaký rockový koncert a linka utkaná z perkusí tak snadno vedla řeč vašeho těla... Ano, tiskovka tentokrát seděla do puntíku – Rachid Taha skutečně propojuje hned několik kultur dohromady a navíc zcela přirozeně!

S původem Elvise si nejsme jistí, ale Clash zvládáme přepychově!

Slovíčkem "Habibi" ten jednapadesátiletý Alžířan do mikrofonu, který si často jen tak ledabyle přehodil přes rameno či ho nebezpečně roztočil ve vzduchu, skutečně nešetřil, ovšem právo rozněžnit se, dostal v jednom okamžiku také Hakim. To se všichni stáhli z pódia, on na něm se svým zvláštním nástrojem osiřel a s pomocí těch deseti strun a za podpory neméně příjemného hlasu vykouzlil velmi působivou a hlavně přesvědčivou baladu. Svůj koncert rozhodně neodflákli a řádili tu až do čtvrt na dvanáct, přičemž ve finále se nutně musela objevit i zdařilá cover verze Rock The Casbah od Clash, tedy pouze s jedním pozměněným slovíčkem na Rock El Casbah a do toho nakažlivého refrénu i ostrých kytarových riffů se tak rádo nechalo strhnout i rozvášněné publikum. Pěkná tečka a aby bylo všem jasné, že už není potřeba dožadovat se dalšího přídavku, prostor teď zaplnila hudba ze záznamu. Pokud jste se však chtěli ještě zdržet a ve čtvrtek ráno na vás nikdo nikde nečekal, na cestu kolem světa vás teď na křídlech world music vzal DJ Yukimura ze stanoviště vpravo od pódia. Snažil se a přizpůsobil se - tohle se muselo líbit i vzácnému hostovi, který k nám určitě nepřijel naposledy, na to se tu vytvořila až příliš žhavá atmosféra. Tak nevím, je teprve únor, ale já už svůj koncert roku mám a jsem moc zvědavý, zda se budu v prosinci shánět po gumě, abych jméno Rachida Tahy z této kolonky vymazal... Tohle byla vážně dokonalost sama!   
                

Video: Rachid Taha - Ya Rayah (live @ Lucerna Music Bar)

foto: Tomáš Martinek info@tomasmartinek.cz 

video: lost3den lost3den@gmail.com