Report z festivalu Sperm od Romana

Měl jsem příležitost tomu ničení a boření hranic přihlížet pouze v hlavní, sobotní den festivalu, ale i to bohatě stačilo na pokroucení mých zvukovodů. V tom pozitivním slova smyslu, že jsem měl možnost slyšet to, co se jinde objeví možná až... no spíše vůbec neobjeví. A v tom negativním, že často přebasovaný zvuk mě vyháněl zprostředka parketu kamsi do kouta stranou, kde basy reproduktorů doléhaly pouze v omezené míře. Studené prostory Abatonu tentokrát přišly celkem vhod, protože Sperm festival rok od roku zrychluje tempo prezentované muziky a letos se z jednotlivých pódií valily povětšinou rychlé breaky, dunivé techno či nekompromisní breakcore, speedcore a další podobní žánrový rychlíci.

Pravidelný návštěvník Spermu by to v Abatonu zvládl i poslepu. Stagee na svých místech jako v předchozích letech, stejně tak jednotlivé stánky s muzikou, oblečením nebo třeba zajímavými pochutinami, na kterých si jazyk smlsnul celou svou šířkou a délkou, to záleželo, pokud jste neodolali sladkému pokušení anebo vás nalákaly nejrůznější slané pamlsky. Nejvíc ale musím pochválit ten obchod s muzikou. Alba umělců vystupujících na Spermu se většinou příliš snadno zakoupit nedají, nemluvě o jejich vinylových verzích a tak nabídka byla naprosto přepychová a lákavá. Obzvlášť k ránu, kdy člověk po poslechu mnoha vystupujících má chuť koupit to skoro všechno :) Ovšem ten pomyslný pravidelný návštěvník, který vždy najde vše na svém místě, nekoukl-li se předem podrobně na line-up letošního ročníku, mohl být po chvilce lehce očarován. Už loni byl cítit úbytek pomalejších beatů, ovšem letos, kdy se na Spermu prezetovaly dva netradiční hudební koncepty a to Blip a Wasted festivaly, to bylo dohnáno až k šíleným extrémům. Schválně by mě zajímalo, kolik pravověrných fanoušků hudby, jejíž BPM sahá po třístovce, si v partylistu kroužkovalo právě Sperm Festival. No pokud tak neučinila, přišla o hodně.

Koncept minifestivalů Wasted, který své putování po světě započal v roce 2005, se dostal i k nám a na Spermu mu patřila cela jedna stage. A kupodivu se těšila i poměrně značnému zájmu publika, byť si nemyslím, že na Sperm přicházeli s představou, že primárně celou noc propaří na hudbu rychlosti světla. Byla to však zajímavá alternativa a to táhlo. Od dvaadvaceti hodin až do rána se tu střídal brutální rytmus breakcoreu, speedcoreu a hudby, které vlastně vůbec nerozumím, a tak jí raději ani zařazovat nebudu. Jedno vím však jistě. Se stopkami v ruce spočítat BPM hudby bylo poměrně složité, páč tak rychle si odříkávat za sebou jdoucí
čísla člověk pomalu ani nestíhal. Vůdčími postavami tohoto konceptu jsou Pure a Jason Forrest a oba dva na Spermu také vystoupili. Jasona jsem si nenechal na chvilku ujít ani já a byl jsem svědky nekompromisní techno smršti s občasnými prvky breakcoreu, při kterých stroboskop nestíhal. Jason i do tohoto brutálního rytmu "tancoval" za svým laptopem a vybízel k co největšímu "noise" i početné publikum před sebou. Tu a tam tu hudební smršť přerušil jakýsi hudební element a kolikrát to bylo i dost k smíchu, to když například pod těžkotonážní palbou bicích zněl ultra-známý hudební motiv z digitální hry Tetris. Kupodivu dobře v té rychlosti seděl jeden z nejslavnějších hitů od The Prodigy, "Out Of Space".
Chvílemi zas Jasonova hudba připomínala staré dobré hardcore fláky do dua Lownoise & Theo, Dune apod. ze začátku 90. let minulého století. Komu se zachtěl čistší breakcore, určitě pak nepropásl vystoupení francouzského producenta Matthieu Bourela pod přezdívkou Electric Kettle, který v tom rytmickém mumraji používá k dokreslení celkové atmosféry zábavné a abstraktní melodické plochy anebo koncert projektu Society Suckers, kteří přišli, nalámali, podusili, vyždímali, to celé dvěstěkrát dokola a zase odešli.

Druhou novinkou a jakousi premiérou letošního ročníku bylo pódium věnované  trendům v používání archaických zvuků 8- a 16-bitových herních konzolí a domácích počítačů. Po celou noc tak na této stagei "ladili" umělci své gameboye a hráli nám, no co je vlastně zrovna napadlo. Nejzajímavější a nejšílenější zároveň byl bezpochyby Bud Melvin. Sympatický chlapík, který miluje gameboye a banjo. Netradiční kombinace? No však o to tu jde! Stačilo ho chvíli poslouchat a okamžitě si vás podmanil. Ta folková a country poetika banja v kombinaci s novodobou elektronikou a stařičkými zvuky konzolí byla odzbrojující. K tomu si připočtěte jeho neustále usměvavý kukuč, lehce falešný zpěv a máte jednu z hvězd večera. Mezi jednotlivými skladbami, kdy si připravoval svůj "gameboy" na další výstup, vyplňoval čas vtipnými hláškami a mimo jiné nabádal ke koupi toho nejlepšího hudebního nástroje na světě – banja. Věřím ale, že pro jeho upřímnost to nemálo lidí přemluvilo. I já si chvíli myslel, že to banjo bezpodmínečně potřebuji :) Poté co odehrál všechny své skladby, včetně světové premiéry, si na své přišli konečně i chlapi (ale i dámy) se slabostí pro ženskou krásu. Následující umělkyně Bubblefish, původem z Jižní Koreji, to skvěle rozparádila nejen hudbou, ale i svým ladným pohybem. Není se čemu divit, že celá Blip stage byla hermeticky uzavřena konvojem rozvášněných návštěvníků a dá se říct, že to byla možná i nejúspěšnější stage večera. Škoda, že se jí dostávalo tolik malého prostoru, kdy lidé na hudbu pařili i z míst, odkud na pódium, projekce a účinkujícího rozhodně vidět nemohli. Ovšem takový je už prostor Abaton, nejvíce prostoru tu dostane vždy jen jediná stage a tou i pro letošek byla ta hlavní.

Na té se dle očekávání tísnil největší dav zájemců a to hlavně při vystoupení hlavních hvězd. Vedro a nedýchatelno, jenže co bychom pro své miláčky nevydrželi, že? :) Nakonec to nebyl ten největší problém, jako jím byl nepřiměřeně přebasovaný zvuk. Stát v zadu uprostřed bylo bez špuntů do uší takřka nemyslitelné a obzvlášť při vystoupení projektu Modeselektor, kteří mají pořádný bass opravdu rádi, šlo skoro již o zdraví. Nezbývalo tedy, než opustit výhodnou pozici a "uklidit se" někam z dosahu dunivých reprobeden, odkud již však nebyl tak dobrý výhled na projekci, kterou obstarával dvorní projekt Pfadfinderei. Návštěvníci Electornic Beats mohli srovnávat, jak moc se kde pánové předvedli a nakolik jsou jejich vystoupení pár dnů po sobě stejná, já jsem měl ale tu čest slyšet je živě poprvé. První dvě třetiny jejich společné show vyplňovaly těžkotonážní zlomené beaty, pro které škatulkování nemá žádný smysl. Jejich bass rozvlnil celý Abaton a pod palbou těch ostrých beatů nešlo nic jiného než se všelijak kroutit do rytmu. Zazněly hity z obou desek, tedy debutové "Hello Mom" a také následující, publiku o něco přístupnější, "Happy Birthday". Jako přídavek nechyběl již snad kultovní remake klasiky Hyper Hyper od Scooter, který ovšem v tom přebasovaném zvuku, hlavně ve své druhé půlce, ztratil jakoukoliv krásu – slyšet byly jen valící se basy. Menší vadou na kráse tohoto vystoupení byla závěrečná třetina koncertu, ve které dunělo snad po dvacet minut jen a jen techno bez špetky nápadu a také o něco slabší projekce, než bych očekával, když si na ní Modeselektor vozí speciální a tolik opěvovaný projekt. Snad bych ještě měl připomenout hned dvojité kropení šampáněm předních řad. Nám vzadu to přišlo od Modeselektor vážně vtipné, ovšem nakolik radost z ulepených šatů měli ti vpředu si netroufám odhadnout :) Druhou hvězdou této stagee byl Francouz  Joakim s kapelou. Jeho hudební vize přesahuje žánry od popu přes electro až ke zvukům new wave a v obležení hned několika elektrických kytar a živých bicích tomu tak bylo i na Spermu. Úderné tracky v našláplém rytmu dělaly radost všem, kteří se nešli na Sperm jen opírat o sloupy a jelikož jejich vystoupení přišlo na řadu již zkraje večera, výborně připravilo půdu pro další účinkující, třeba pro jednočlenný projekt Ventolin. Tomu, tedy sám sobě, šéfuje David Doubek a v praxi to znamená jeden člověk za laptopem, rychlá taneční hudba v rytmu převážně techna s občasnými přesahy kamkoli se mu zamane. Trochu škoda, že jeho sound zněl v době, kdy se podobně hrálo na všech hudebních stageích a tak jeho energická show plná extravagantních tanečních kreací v podání Davida nemohla příliš vyniknout. Lidi v předních řadách si však získala.

Čas, ten byl snad jediný v neprospěch každého návštěvníka Sperm festivalu. Na všech stageích se hrálo téměř nepřetržitě a ohledy, že by snad chtěl někdo stihnout tamty a pak se vrátit na tyhle, nikdo nebral. A tak už mnoho času nezbylo na čtvrtou, nejmenší stage, věnovanou stejně tak hudbě jako videu. V jednom případě mě to mrzelo dvojnásob. Cyberia Divinorum, projekt našeho Elektrabela a Niky 77 hrál ve stejný čas jako Modeselektor o pár kroku vedle. A připočtu-li k tomu jejich o něco zpožděný start, nestihl jsem z něj ani minutku. A jistě jsem nebyl sám. Tato stage se spoustou pohodlných židlí k sezení nabízela nefalšovaný chill-out. Hudba tu hrála o poznání klidnější a když ne, tak byla rozhodně tišší, člověk se uvelebil v křesle a jen se nechal unášet na její vlně pozorujíc na velkém plátně obrazy, které nám míchali střídající se VJs. Trochu nepohodlí způsobovala ta opodál umístěna hlavní stage, kdy z ní občas až sem přilétl zatoulaný beat, ovšem jinak to nešlo, Abaton stojí na pevných základech a jako každý správný barák má čtyři stěny a jednu střechu (minimálně), takže hýbat s jednotlivými pódii sem tam nebylo zdaleka tak možné.

Jako každý rok, i letos se občas stalo, že na všech stageích v jeden moment hrála velmi podobná muzika a to byla tak trochu škoda. I tak bylo ale ještě spousta míst, kde se dalo případně "schovat", třeba ve foyer s bary a stánkem s občerstvením. Jenže kdo by se chtěl schovávat, když na Spermu byla zase tak obrovská koncentrace hudby, kterou jinde neuslyšíte. Prostě letošek se opět vyznamenal a i když mé nesmazatelné kladné pocity z dva roky starého prvního konání tohoto hudebního svátku nesmazal, určitě se nemá za co stydět – opět nabídl spoustu parádních (nejen) hudebních zážitků.