REPORT

 

Report z Nouvelle Vague od Niky 77

Další koncert v rámci série akcí EuroConnections se uskutečnil minulý čtvrtek v Palaci Akropolis. Pozvání poprvé vystupovat v Praze přijala francouzská kapela Nouvelle Vague.

 
Ta se nejen u nás, ale i jinde ve světě velmi proslavila svou debutovou deskou vydanou v roce 2004 u zavedeného labelu Peacefrog. Název dostala jednodušše podle kapeli a prodalo se jí přez dvěstě tisíc kusů. Lepší start si ani nemohli přát, a tak není divu, že se po dvou letech koncertování rozhodli vydat desku další. Ta vychází pod názvem Bande A Part v červenci roku 2006 opět u Peacefrog a okamžitě se setkává s pozitivní odezvou. Distribuována je kromě Evropy i do USA a kapela dostává další nabídky koncertovat. Skoro přesně rok od jejího vydání se představuje slovenskému publiku na festivalu Wilsonic. O pár měsícu později pak i u nás v Čechách v Paláci Akropolis, jak je již na začátku článku.



Jako předkapela se zde představili naši Miou Miou, které jsem bohužel neslyšela. Na koncert jsem dorazila akorát ve chvíli, kdy Nouvelle Vague začínali. Fakt, že je beznadějně vyprodáno mi byl sice znám, ale takovou tlačenici a s tím spojené horko jsem opravdu nečekala. Nejprve jsem postávala a z povzdálí pozorovala co se děje v natřískaném sále. Bohužel slyšet nebylo skoro nic, tak jsem se vydala na dobrodružnou cestu zkusit štěstí a najít si nějaké to místo uvnitř sálu. Jelikož se protáhnu skoro všude, netrvalo dlouho a už jsem zírala na podium z podstatně lepší vzdálenosti. Konečně se to dalo i poslouchat.
Kapela vystupovala v šestičlenné sestavě. Bicí, basa, klávesy, zpěvačka a dvě akustické kytary s tím, že jeden kytarista také zpíval. Snědý, tuším Brazilec jménem Gerald Toto, který si suverénně získal publikum svým osobitým hudebním projevem. Společně s Melanii Pain a jejím sametovým hlasem tvořili na podiu dokonalé pěvecké duo. Tím nijak nechci potlačovat zbytek kapely, která byla též brilantní. Jen pro mě nebyla tolik v popředí pozornosti.



Kromě z vydaných alb známých tracků zaznělo i pár takových, které jsem slyšela úplně poprvé. Pro ty, kteří nevědí, tak Nouvelle Vague je kapela, která se vyznačuje velmi osobitými předělávkami známých i méně známých skladeb. Čerpá hlavně z období nové vlny osmdesátých let, ale i old school punku nebo popu. A právě ze soudku pop byla i třeba předělávka hitu Sweet Dreams od Eurythmics, která není ani na jednom ze dvou alb a zněla parádně. Z celkem poklidné skladby podobného rytmu, jako je tomu u originálu, se pomalu vyklubalo slušně rozjeté ska. I když to může takhle zprostředkovaně znít divně, Nouvelle Vague mají obrovský cit a respekt pro původní myšlenku, a tak i takhle extrémní předělávky nezní nijak křečovitě. Naopak. Jejich pojetí má kromě nápadu také vtip.
Dokazuje to třeba hned první přídavek, jež si publikum nekompromisně vyžádalo po poslední legendě Love Will Tear Us Apart od Joy Division. Po mohutném skandování publika na podium nastopil Gerald se svou kytarou a cosi začal vybrnkávat a potutelně se usmívat. Už to samotné působilo trochu komicky, ale mile. Když však najednou začal pomalu zpívat: " relax, don't do it... " a lidem došlo, o co jde, začali se kromě klasického jásotu i hlasitě smát. Mě osobně to hodně pobavilo a myslím, že to byl i záměr (jednalo se o skladbu Relax od skupiny Frankie Goes To Hollywood – pozn. red.).



Když Gerald zmizel, na konec to nevypadalo dlouho. Tentokrát se vrátila celá kapela a s nimi i Dead Kennedys se svou Too Drunk Too Fuck. I když na albu Nouvelle Vague ji zpívá hostující zpěvačka Camille, v podání od Melanie v nevinných krajkových šatičkách nezněla o moc jinak, jinými slovy stejně dobře. Ta si s sebou na podium přinesla stylově flašku vodky, kterou po chvíli začala rozlévat lidem v prvních řadách. Poté vyzvala publikum k využití skvělé možnosti zakřičet si veřejně ono kouzelné slovíčko "fuck". To se samozřejmě chytlo, a tak se chvilku hromadně "fuckovalo". Když se "dofuckovalo", kapela se opět pokusila rozloučit a odejít. Potlesk byl dlouhý a s prázdným podiem se nikdo nechtěl spokojit. Naštěstí toho Nouvelle Vague měli v zásobě ještě hodně (nezahráli vůbec například Just Can't Get Enough od Depeche Mode či Fade To Grey od Visage) a znovu se vrátili.



Nejprve jeden člen s basou, potom se přidala kytara, zpěv a bicí. Jako definitivní rozlučku zvolili poetickou In A Manner Of Speaking od kapeli Tuxedomoon. Pomalu jsem se začala mezi lidmi prodírat směrem k východu, když doznívaly její poslední táhlé tóny. Předejít tlačenici se mi povedlo a první, co mě zajímalo, byl čerstvý vzduch. Když se mi zas okysličil mozek, došlo mi, jak parádní koncert to vlastně byl, a že tahle muzika nezní dobře jen z přehrávače. Těžko říct, zda tohle učarování Nouvelle Vague není z velké části jen jakási nostalgie " pamětníků " a stejně působivě jí může vnímat i mladší publikum, jak jim má někdo za zlé. A i kdyby byla. Žádná hudba není pro každého a to poslední, co z Nouvelle Vague cítím, je kalkul. Už se těším na další hitovky.

Zajímavostí je, že do nedávné doby existovala ještě jedna kapela z Berlína se stejným názvem, která se však již přejmenovala na Film2 a také stojí za poslech.

Za fotografie děkujeme Kachce z Metropolislive.cz
 
 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016