REPORT

 

Report z Transmission od Romana

Česko bylo odjakživa hokejový národ a tak olympijský zápas mezi našimi hokejisty a finským výběrem patřil určitě k jednomu z nejvyhledávanějších pozdvižení pro sobotní večer. Poslední dobou se však zdá, že český národ je také národem holdujícím trance music a plné haly s Tiëstem, Dykem či Buureem, nebo četné menší klubovky rozeseté po celé zemi týden co týden, mojí tezi jenom potvrzují. Kdo ze zajímavého souboje "hokej versus Ferry Corsten" vyšel vítězně, se dozvíte v následujících řádcích.

 

Odtrhnout oči od napínavého zápasu mi šlo poměrně těžce, ale zas vidina velké rozjeté party s avizovanými perfektními VJskými výkony mě nechala zlákat. Navíc Ferry Corsten patří mezi DJské, producentské a hlavně remixérské velikány, takže nechat si ho ujít, by byla přinejmenším škoda. Je to tak, Corsten by mohl o remixování napsat celý soubor učebnic a jeho hudební práce pod převleky jako Gouryella nebo Veracocha patří podle mě k tomu nejlepšímu, co kdy v tranceu vyšlo. V posledních letech Corsten vydává převážně pod svým vlastním jménem a kromě tranceu se mimo jiné hojně věnuje i electru a různým spojením těchto dvou stylů. To mohlo napovídat, že i jeho sobotní set bude pestrý a nejen tranceový. Ostatně celé čtyři hodiny, které měl k dispozici, úplně vybízely k různému pojetí jednotlivých částí jeho setu.

Než se ale Ferry v jednu hodinu v noci objevil na scéně, bavil se už poměrně slušně početný dav lidí u Martina Grednera, Quintina z Holandska a především u oblíbeného M.I.K.E.a z Belgie. To už byla hala docela plná, i když asi ne tak zcela, jak mnozí nejspíš čekali. Co se týče Martina a Quintina, rozehráli oba své typické sety, takže jste mohli být svědky především progressive tranceu a progressiveu. Já osobně jsem si ale nenechal ujít až známého Mikea, který právě jako M.I.K.E. nebo Push či Plastic Boy, chrlí do světa trance pecky jako Baťa cvičky.

M.I.K.E. rozehrál své hudební divadlo krátce po jedenácté hodině a po chvilce bylo jasné, jakým  způsobem se bude jeho hraní ubírat. Nic jiného, než pocit inteligentní diskotéky pro odrostlejší publikum, ve mně jeho hudba nevyvolala. Ale pozor! Nemyslím to hanlivě nebo že bych se na jeho hudbu díval z patra. Jen prostě po několika skladbách jste v klidu uhádli, jaký bude další vývoj jeho setu. To máte hutný nájezd, potom se přidá melodie, pak se uberou beaty, chvíli běží romantické a sentimentální intermezzo, které se následně v gradaci vyosciluje k maximálním otáčkám a pak se přidají zpátky opět ty tvrdé beaty. Chvíli s nimi jede i hlavní melodie a buď se pak ubere a skladba pomalu skončí anebo, a to většinou, se celý proces s intermezzem ještě jednou opakuje. To je současná vizitka většiny tranceové produkce. Na nějaké velké přemýšlení to není, ale k vyblbnutí na parketu při prožitku maximálně melodických opusů, stokrát ohraných z rádia, je to naprosto vynikající. Takže jsem se bavil, proč ne. Kromě spousty známých hudebních motivů, které znáte i vy, kterým trance nehraje v životě prim, zazněla i vlastní Mikeova produkce včetně dvou asi nejznámějších hitů Strange World a Universal Nation. Posledních dvacet minut mě ale Mike překvapil a svůj set hodně zostřil a přitvrdil. Už to nebyly ty přislazené melodie či zcukernatělé beaty. Naopak. Chvílemi se T-Mobile Arénou linul pořádně našláplý techno rytmus, samozřejmě zpestřený nějakými těmi barevnými zvuky. Poslední fáze Mikeova setu patřila k tomu nejlepšímu, co předvedl a za to nelituji, že jsem se protlačil až téměř k hrazení před jeho mixážním pultem.

Ferry Corsten. I když už to dávno není člověk, jehož články a fotky si pečlivě schraňuji do krabice pod postel, tak vztah k němu stále mám a byl jsem moc zvědavý, kam se jeho hudební duše posunula za těch asi šest let, kdy byl pro mě producentem a remixérem číslo jedna, ale kdy také bylo nemyslitelné, že by mohl vystoupit i u nás. Občas jsem si při jeho pátečním setu říkal, proč teď není rok 1999. Stejně se trance produkce od té doby příliš mnoho nezměnila a kdyby se podobné akce konaly už tehdy, bůh ví, jak by mě to třeba ovlivnilo. Jenže v té době tu byla tranceová poušť a tak jsem Ferryho znal pouze z rádia nebo MP3ek. Kromě tranceu se nezměnil ani on sám. Stále je to velmi sympatický blonďák, který dělá hudbu srdcem. O tom není pochyb. A kdybych si měl vybrat velikána současné trance scény, určitě to bude on a nikdo jiný. Bohužel první půlhodinku jeho setu jsem se nudil a se mnou i polovina T-Mobile Areny. I když Mike ke konci svého hraní opět zjemnil, Ferry hrál až příliš cheesy a atmosféra malinko opadla. Po půl hodince se však do toho pořádně obul a opět dostal arénu do varu. Hudebně to byla zase taková ta dospělácká diskotéka, ale s tím jsem také na tuhle akci šel a proto jsem se náramně bavil. Ještě o stupínek víc než u Mikea. Opět zaznělo mnoho známých hitů, snad ještě známějších a nechyběla ani vlastní Ferryho tvorba, i když já osobně jsem jí čekal o něco víc a popravdě mě zklamalo, že nezazněl alespoň jeden hit z kolekce singlů od Gouryelly nebo třeba hit Carte Blanche. Ale zazněla například pecka Out Of The Blue a to se halou prohnalo menší zemětřesení. Po dvou a půl hodinách už měl asi i sám Ferry tranceu dost a vyslyšel minimálně mé přání, kdy víc než sladké melodie či vokály, pouštěl do lidí zvukově zajímavé skladby s prvky electra či breaků. Došlo tak i na jeho velké hity Fire nebo Rock Your Body Rock. Zaznělo pak ještě mnoho zajímavých kousků a posledních devadesát minut bylo opravdu prvotřídních. Už se za pultem připravoval náš Michael C, ale samozřejmě, že fanoušci nechtěli Ferryho pustit pryč, takže jako přídavek zazněl snad nejúspěšnější a nejen pro mě nejlepší jeho singl. Vlastně remix. Barber's Adagio For Strings. V jeho podání ve mně vždy vyvolává husí kůži a nejinak tomu bylo i včera. Krásné zakončení vydařeného setu.

Co se týče Michaela C, začal pěkně od podlahy s maximální tvrdostí, ale postupně se zařadil do tranceové roviny a co mi kamarád psal SMSkou, tak si jeho hraní užívala stále poměrně slušně zaplněná T-Mobile Aréna až do pozdních ranních hodin. Mě ovšem Ferry vyždímal natolik, že jsem si Céčka vychutnával spíše z prostoru barů a šatny a raději jsem se pak vydal sbírat další síly do postele.

Transmission 1 ovšem nebyla jen přehlídkou hudební. Jak jste si možná z výživné reklamní kampaně stačili všimnout, na tuto party byla avizovaná i kvalitní vizuální podívaná v čele s  VJskými mistry Vision Impossible. Videoprojekce byla skutečně úžasná. Na 5-ti velkých plátnech a 36-ti menších plochých obrazovkách vás čekala opravdu skvělá podívaná, nad kterou musím skutečně smeknout můj pomyslný klobouk. Pochválit musím i počet laserů, který převyšoval moje očekávání. Jen možná škoda, že byly používány méně, než by se asi slušelo a patřilo. Například více jak dvě třetiny Ferryho setu nejely lasery vůbec. Ale když se objevily, stály za to. Naopak zklamáním pro mě byla světla. Když fungovala společně s lasery, člověk si toho ani tak nevšímal, ale pokud u Ferryho už více jak hodinu a půl lasery nejely vůbec, nebylo těžké si všimnout, že světla jen tak ledabyle krouží areálem, příliš si s hudbou nerozumí a rozhodně s ní nejdou ruku v ruce. Komu ovšem takováhle věc nevadí, musel si přijít na své, protože zvuková stránka festivalu byla výtečná. Ať jsem byl přímo v kotli anebo vzadu na tribunách, všude byl perfektně čistý zvuk. Navíc party doplňovaly nejrůznější maličkosti, jako například ohňostroje, které dělaly alespoň teplo v předních řadách v jinak celkem chladné hale, dále například vystoupení robotů-tanečníků, na které byl také prima pohled. I když slovo "cirkus" mě rovněž napadlo. Jen bych možná do příště ubral na intenzitě namluveného MCho, který se ozýval z videoprojekcí. Občas jeho slova přišla ve vhodnou chvíli, když třeba jelo melodické intro, ale v polovině případů si kecal, kdy se mu zachtělo a kolikrát ho stejně nebylo ani slyšet, což vlastně bylo i dobře. Jednou jsem se ho dokonce lekl, páč i když hudba byla hlasitá, on prostě začal mlet dvakrát tak nahlas. Ale jinak dobrý nápad, jen ho neprezentovat tak násilně.

Malinko si ještě musím rýpnout do cen za služby na této akci. Šatna za dvě pětky, malá plechovka coly za třicet pět anebo icetea za pade, to mi skutečně přijde jako dost. A jestli je pravda, co jsem slyšel, že parkování bylo za čtyřicet na hodinu, tak to už je vrchol neskutečný, ale věřit tomu se mi skutečně zatím nechce.

Transmission 1. Tak jaká vlastně byla? Byla to jen přehlídka diskotékových odrhovaček, na kterou přišli ze školy všichni ti, kterým maminka přispěla na kapesném? Vůbec ne. Až mě to překvapilo, ale United Music připravila skutečně kvalitní party, na které si mohli užít nejen ortodoxní vyznavači tranceu. I když tento styl vyplňoval 80% veškeré muziky, která byla tu noc ke slyšní, tak v kombinaci s VJskými schopnostmi Vision Impossible nebo v kombinaci s lasery to byl skvělý zážitek. Budu ho sice i nadále označovat za inteligentní diskotéku pro dospělé, ale fakt to myslím jako pochvalu. Jsem názoru, že pořádně vyblbnout se člověk tu a tam prostě potřebuje a k tomu je jedno, jestli je to trance, techno nebo breakbeat. Mnohem víc
jsou za potřebí i další atributy a ty Transmission 1 od United Music rozhodně nescházely.

+ VJs
+ DJs
+ dost místa na paření
- světla
- ceny

Celkové hodnocení: 75%

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
Dan
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016