REPORT

 

Norberg 2005: Elektronické vzpomínky na léto

I když je čas letní dávno pryč, přináším vám obsáhlý  report ze zajímavého festivalu elektronické hudby, který proběhl letos koncem července ve švédském městečku Norberg. Přestože je report poněkud opožděný, doufám, že ho přijmete jako příjemnou připomínku toho, co se letos v létě událo za hranicemi naši země a kam se třeba to příští léto můžete sami vypravit.

 

Přestože jsem klasický teplomilný tvor a naše relativně krátké léto se snažím využít na maximum, z toho letošního jsem se rozhodla týden obětovat a odcestovala do podstatně chladnějších krajů, konkrétně do Švédska.
Důvodem mi byla především návštěva hudebního festivalu, který se zde každoročně koná. Nese název Norberg Festival, podle místa, ve kterém se již po šesté úspěšně pořádá. Norberg je město ležící asi 200 km severně od Stockholmu a žije v něm téměř 6 tisíc obyvatel, z toho asi 80% přijíždí jen občas z větších měst, kde stabilně žijí. Jako na mnoha místech ve Švédsku, i tady najdete nádhernou  krajinu s jezerem, u kterého můžete večer co večer sledovat tu nejkýčovitější scenérii západu slunce.
Celá show trvá až několik hodin, a když se podíváte na hodinky, zjistíte, že i když ukazují půlnoc, stále není úplná tma. A pokud se tu nacházíte poslední červencové dny, můžete tu zažít i něco navíc. Něco, co uspokojí nejen vaše optické vjemy, ale i ty sluchové. Tím mám samozřejmě na mysli výše zmíněný festival, o kterém bych ráda něco málo napsala.

Hned na úvod bych měla zmínit, že se nejedná o klasický taneční festival, nýbrž akci věnovanou převážně stylům jako ambient, idm, click-hop, dub, glitch, grime, noise, sound art, house, tech, avant-garde a prostě veškerým hudebním podivnostem a experimentům. U nás bych zaměřením akci přirovnala k večírkům Live Electronic Sessions v NoD, pod hlavičkou pořádajících  MuteMe, nebo u sousedů  ke slovenskému Willsonicu, ovšem svojí velikostí a nabitým lineupem to byla pro mě osobně naprosto unikátní záležitost.
Vše oficiálně začalo už ve čtvrtek ve čtyři hodiny odpoledne a konec byl naplánován na nedělní, třetí hodinu ranní a podobně probíhal program každý den. Začátek kolem druhé odpoledne a konec nejpozději ve tři ráno. Nevím, jak místní, ale já bych tam vzhledem k té zimě v noci asi stejně déle nevydržela.

Poprvé jsem se tam objevila ve čtvrtek, kolem deváté večer. To místo mě absolutně uchvátilo.
Největší a jednoznačně nejzajímavější podium, Mimer,  bylo v dominantní, padesát let staré, kolem 80 metrů vysoké, betonové budově, původně sloužící jako továrna na zpracování kamene. Když jsem poprvé vešla dovnitř, byla jsem uchvácena podruhé. Absolutně ideální místo pro pořádání akce tohoto typu, kde zvuk je jen součástí jakéhosi celku a celá akce má výrazný přesah. Několik desítek metrů vysoká budova plná mnohaúrovňových ochozů, kde samotné podium bylo situováno do druhého poschodí, a tak jste program mohli sledovat z vámi vybrané perspektivy. Když jsem stoupala po kovových, poměrně úzkých schodech mezi jednotlivými patry, trochu se mi motala hlava a raději jsem se nekoukala pod nohy skrz mřížované železo.
Nebyla tam téměř žádná okna, jen sem tam jedno malé, kterými do prostoru pronikaly paprsky denního světla.
Hned mě ale napadlo, že po setmění přeci nemůžou nechat volný přístup na ochozy tolika lidem. Byla jsem však ujištěna pořadateli, že se není čeho bát a lidé jsou zde opatrní. Za dobu šesti let, co se akce pořádá tu ještě neměli jediný problém. To mě celkem překvapilo a vysvětlila jsem si to tak, že Švédi asi umí kalit, anebo létat. Každopádně jsem byla ráda, že se ochozy nebudou nijak omezovat přístupu, neboť ta možnost pozorovat dění odkudkoli byla fascinující.

Další stage, Kraftwerk, jen pár metrů vzdálená od té hlavní, byla neméně zajímavá budova, v porovnání poněkud menších roměrů,  postavená v roce 1912 v avantgardním Jugend stylu, který byl populární v první polovině dvacátého století, převážně v severských zemích. Tady měla vystoupit většina umělců, na které jsem se nejvíce těšila a pořadatelé slibovali nejlepší ozvučení.

V první řadě bych zmínila celé Expanding Records show, v rámci kterého zde byli zastoupeni Flotel, Cathode, Stendec, Tammetoru a další vynikající tvůrci současného zvuku poslechové, převážně britské elektroniky. Dále moji obzvlášt oblíbení Digitonal, kteří vystupovali pro změnu pod hlavičkou Seed Records show, spolu třeba s Posthuman, Kansas City Prophets, Cursorminer, nebo dj Bruce, či domácí Švédi Janos a Bell 03. V neposlední řadě pak jistě nejvíce známí Warp Records, kteří zde byli též zastoupeni jmény jako např. Brothomstates, B12, Milanese. Ostatní jména v lineupu jsem neznala a většinou pocházeli ze Svédska nebo Dánska.

Třetí stage, Moosepit, byl vlastně celkem obyčejný cirkusový stan, kde zároveň, kromě mnoha live actu a djs, byl též bar s občerstvením v podobě vegetariánských i masitých pokrmů přímo z grilu. Na celé akci bylo toto jediné místo, kde jste si mohli dát alkoholický nápoj a v pohodě si ho vypít. Tedy v pohodě ne tak docela. Bez cigarety. Na území téhle země totiž platí zákaz pití alkoholických nápojů mimo vyhrazené prostory k tomu určené a zároveň zde platí zákon, který zakazuje kouření v uzavřených prostorech, jakými bývají právě ty vyhrazeny pro pití alkoholu. Přestože jsem neměla už přes dva roky cigáro v puse, moc dobře si vzpomínám na ten slastný pocit zapálit si u nějakého dobrého drinku. Vůbec to tady kuřákům nezávidím. Pomyslela jsem si. A zároveň mi jako správnému Čecháčkovi ihned blesklo hlavou, jak zákon obejít, abych si mohla popíjet svůj drinčík kde chci. Přeliju si ho přece do láhve od limonády, hned mě napadlo, ale nějak jsem to neuskutečnila, neboť stejně všichni známí, kteří zrovna popíjeli a povídali, seděli právě zde.
Hudba tu většinou hrála poslechová s tím, že vždy s blížícím se večerem se měnila na více zábavnou, lehčí a hlavně taneční.

Zbytek celého prostoru akce tvořil menší stanové městečko, stánek s tričky, kde jste si mohli nechat natisknout motiv festivalu na vlastní, vámi donesené tričko, stánek s nějakým drobným jídlem a sladkostmi a několik malých soukromníků, nabízející vlastní výrobky poblíž svých provizorních domovů. Pak samozřejmě záchody s nepřetržitou přítomností toaletního papíru a sprchy. Ty jsem nevyzkoušela, takže k nim bohužel nemůžu poskytnout bližší informace, třeba o absenci mýdla :-)

Jak už jsem zmínila, první den, čtvrtek jsem dorazila celkem pozdě a vlastně ani moc z programu neviděla. Většinu času jsem posedávala v drinking stanu a poslouchala hudbu produkovanou zdejšími djs. Vlastně jediná věc, kterou jsem měla na dnešek z programu vysloveně naplánovanou bylo vystoupení Němky AGF, která navštívila minulý rok i  Prahu, právě v rámci zmiňovaných Live Electronic Sessions.
Vlastním jménem Antye Greie je zvláštní asi nejvíce svým specifickým projevem. Něco mezi recitací poezie, kterou si sama píše a zpěvem, v doprovodu zvláštních zvuků a jakoby latentních náznaků melodií, mnohdy třeba i popových. Tohle je ve stručnosti AGF, která se kromě jiného také angažuje na poli třeba kaligrafické kresby. Začala hrát v deset večer, na hlavním, Mimer podiu. Tou dobou už byla budova celkem slušně zaplněna lidmi postávajícími ze všech stran u zábradlí na ochozech. Podium i prostor kolem byly pěkně nasvícené, projekce na velkých plátnech běžela a zvuk byl ohromující. To myslím doslova, neboť chvílemi jsem vážně litovala, že nemám špunty do uší. I když je běžně nepoužívám a asi už jsem taky slušně nahluchlá, tak tady by mi bodly. Tenhle hlasitostní level byla jediná věc, která mi tady celkem vadila.

Vystoupala jsem do patra na úroveň podia a nechala se unášet směsicí různorodých zvuků a slov, které nejednou přešly ve zpěv. Nevím, jestli to bylo způsobeno konkrétní atmosférou, která měla určitě tendenci zesilovat veškeré pocity, ale tohle její vystoupení mi přišlo o dost lepší a zábavnější, než které jsem měla možnost vidět tady v Praze. Tím zábavnějším mám na mysli jisté odlehčení od upjatého, mnoho z nás by řeklo příliš intelektuálního projevu. Žonglování se slovy bylo hravé a přitom si drželo jasné sdělení, což se o zvucích pokaždé říci nedalo. Šlo spíš o doprovod, zvukovou koláž, která jen někdy nad slovy dominovala a jen někdy dostávala konkrétnější formu. Přesto to bylo vyvážené spojení a podle potlesku po skončení usuzuji, že jsem to nebyla jen já, kdo měl takový dojem. Původně jsem zamýšlela zůstat ještě na společné vystoupení AGF Vladislav Delay z Finska, plánované na druhou hodinu ranní, ale postel dostala přednost.
Možná je to škoda. Od Delaye mám doma několik ambientně- minimálových desek a ráda je poslouchám, ale bohužel únava je únava.

Další den jsem se na místo vydala s velkým očekáváním hned po obědě. Od čtvrté hodiny odpolední se začínalo ono zmiňované vystoupení hudebníků vydávajících pod značkou Expanding Records. Kdo zná trochu tuhle partu, ví, že jejich látka, co se týče zvuku a celkové kvality produkce je od jejich začátku nasazena hodně vysoko a jinak tomu nebylo ani dnes. Už od prvních tonů projektu Flotel, přes estonského Tammetoru, francouzského Vs_Price a na závěr britského Cathode bylo zřejmé, že se jedná o jedno z nejlepších vystoupeních celého festivalu.

Expanding si velmi zakládá na specifické náladě hudby vycházející  pod jejich hlavičkou, a tak i toto spojení všech vystupujících působilo velmi uceleným dojmem a i přes to, že každý z nich předvedl to své, jedinečné, tak by se to dalo hodnotit jako jeden koncert s jistým vývojem. Stejně jako ostatní, i já jsem se usadila na zem, opřela o zeď a nechala se unášet do krajů známých i neznámých za doprovodu nejen hudby, ale i originálních videoprojekcí, které už považuji za nedílnou součást kvalitního, elektronického koncertu. Zvláště pak, když místo pětičlenné kapely stojí na podiu hodinu jeden člověk za laptopem. Nejvíce mě zaujal poslední, hodně mladě a nesměle působící Cathode, který dokonale kombinoval hlasové samply i kratší linky s průzračně čistým zvukem, citlivě vás provázející po vlnách ambientních ploch, příjemných ruchů a pomalých, decentních rytmik. To vše okořeněné silným distortionem, který je pro něj tak specifický. Hodně zdařilé zakončení.
Jako další vystupující se měli na Kraftwerk stage představit zástupci britské značky Warp a to přesně o půlnoci.
Jako první začal hrát Brothomstates, poté B12, Milanese a nakonec Tom jako Warp dj. První polovinu celého show jsem pobíhala po festivalu  tak nějak z místa na místo a nikde se déle nezastavila, takže nemůžu hodnotit, ale musím říct, že když jsem se tam kolem půl druhé ráno vrátila, panovala zde už dost bujará párty nálada. Celý sál včetně vystupujících tančil a dj Tom si opravdu nelámal hlavu s tím, jakou skladbu zamíchat do jaké. Přeskakoval ze stylu na styl, mixama se moc nezabýval, ale i přesto dokázal udržet lidi spokojené na parketu až do úplného konce. Nakonec musel i přidávat. Na další, sobotní program festivalu jsem se chystala nejvíce kvůli vystoupení britských Digitonal, nebo Švýcarky jménem Mira Calix, která měla celý letošní ročník festivalu na hlavním podiu zakončit.

Dvojice Digitonal hrála na Kraftwerk stage v rámci Seed Records Show mezi jmény jako Posthuman, Kansas City Prophets, Cursorminer a další. Jejich vystoupení trvalo asi 40 minut a kromě známých skladem obsahovalo i třeba takové zvláštnosti, jako podivuhodná předělávka jejich staršího tracku pomalým zrychlováním, které jakoby skladbu přirozeně proměňovalo v něco úplně jiného, ale výsledný efekt byl nečekaně energický a vůbec nepůsobil zběsile, jak by se dalo očekávat. Naopak.
Brala jsem to jako hodně zdařilý pokus přizpůsobit normálně downtempovou skladbu publiku, které se tak pomalu dávalo do tance. Celkově Digitonal dokázali, že nejsou omezeni jen fixně na pomalou, až ponurou, downtempovou muziku, ale dokáží si poradit i s tancechtivým publikem v sobotu večer. Jejich hudba byla hravá a zábavná a oni sami se projevili jako úspěšní showmani, co se nebojí při hraní trochu uvolnit. I když toho večera se tedy nebáli uvolnit ani po hraní, jak jsem si později všimla : -) Jediné, co mi na jejich hraní zklamalo byla absence violoncellisty, který s nimi obvykle vystupuje a jehož zvuk je s celým projektem tak úzce spjatý.

Následující ať už live acty nebo dj sety byly v hodně tanečním duchu, jak se na sobotní noc sluší a patří.
Od rázného elektra přes old school techno až po hodně současný grime. To vše bylo ke slyšení od chlapíků skrývajících se pod značkou Seed Records. Ne že bych se nebavila, ale víc mě lákalo zajít na hlavní stage poslechnout si Miru Calix. Její hraní mělo lehčí časový posun, takže jsem si ještě v klidu skočila na drink do stanu k tomu určenému, kde už tou dobou bylo taky slušně plno a veselo. Hrál se drum and bass a tančilo se snad všude včetně baru. Co mě opět rozčilovalo byli tzv. hlídači kuřáků, kteří jakmile nachytali uvnitř někoho se zapálenou cigaretou, okamžitě ho posílali ven. Nebyli nijak nepřátelští či jinak agresivní, ale i tak by mi to asi hodně narušovalo pohodovou zábavu, kdybych byla kuřák.

Vrátila jsem se na hlavní stage, kde právě začínala Mira, vlastním jménem Chantal Passamonte, objevující se pod značkou Warp. Všude kolem byla spousta lidí a v hale panovala zvláštně tajemná atmosféra, kterou dokonale dokreslovalo osvětlení a občas, jakoby náhodně vyvěrající mlha ze škvír v podlaze. Mira začala hodně jemně vrstvit zvuky, vyvěrající tentokrát pro změnu z jejího laptopu, ke kterým pomalu přidávala samply klasických nástrojů jako třeba klavír nebo různé smyčcové nástroje. Hudba zněla hodně minimalisticky a o nevtíravé melodie nebyla nouze. Přestože pojem  “příjemná hudba“ začíná být v poslední době už trochu klišé, nemůžu si ho zde odpustit. Bylo to příjemné. A tyhle příjemné zvuky mě ještě doprovázely možná celý kilometr při odchodu z festivalu. Linuly se chladnou nocí ze stále větší a větší vzdálenosti a pak pomalu jakoby se rozplývaly na temné obloze plné hvězd. Poetičtější zakončení letošního ročníku Norberg Festivalu si ani nedokážu představit :-) Vřele doporučuji všem.

Kompletní fotoreport z Norberg Festivalu.

 
 
 
 

FOTOREPORTY

 
 
 

ČLÁNKY AUTORA

 
 
 
 
 
 
 
 

Partnerské linky: festivaly 2016